Parlamentní shromáždění NATO, kterého jsem se v nedávných dnech zúčastnil, přijalo na svém letošním zasedání v norském Stavangeru několik rezolucí, které reflektují současné otázky mezinárodní bezpečnosti. Rezoluce se týkaly například klimatických změn, teroristických útoků v Ankaře a anexe Krymu. Řešila se také problematika ruské propagandy a především pak situace Blízkého východu, kterou ve svém projevu akcentoval i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg.
Musíme si uvědomit, že tato témata jsou dnes z hlediska mezinárodní bezpečnosti zásadní, o to víc, když si uvědomíme, že mají dlouhodobý charakter a patrně budou i ovlivňovat mezinárodní scénu nejen v blízké budoucnosti, ale možná po celé 21. století. Migrační krize, situace na Blízkém východě a v severní Africe jsou témata, která spolu na první pohled bezesporu úzce souvisí, ale co je velmi důležité si uvědomit, mohou mít a mají zcela odlišná řešení.
V první řadě je důležité, aby členské vlády a parlamenty států NATO, mezinárodní organizace, vlády Blízkého východu a severní Afriky pokračovaly v mezinárodní spolupráci, která by vedla k potlačení extremistických skupin. Je zapotřebí zvýšit finanční a humanitární pomoc běžencům, jak ve smyslu zrychlení a zkvalitnění azylových zařízení, tak pomoc při komplikovaném přesídlování obrovských mas lidí. Nehledě na to, že syrská vláda by se měla řídit principy humanitárního práva a začít smysluplně komunikovat se všemi účinkujícími v syrské opozici, což by ve svém důsledku mohlo vést k politickému kompromisu. Ústy generálního tajemníka na zasedání zaznělo, že NATO jako Aliance nemá v plánu zasahovat do konfliktu v Sýrii. Dělají to spojenci v rámci koalice pod velením USA. Když se pak podíváme na mezinárodní právo, vidíme, že jediným aktérem, kterému je dle mezinárodního práva povoleno užít vojenské síly na území Sýrie, je Rusko. Mezinárodní právo totiž připouští legitimní použití síly na území cizího státu na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, v případě sebeobrany nebo na žádost dané země. Třetí jmenovaná možnost je případem Ruska. Nicméně dle mého názoru pravé důvody ruské vojenské angažovanosti nemají příliš mnoho společného s cílem poražení Islámského státu a ukončení občanské války v Sýrii. Pokud by tomu tak bylo, musela by Moskva postupovat koordinovaně s ostatními zainteresovanými aktéry, což tak nečiní. Moskva vojenskou operací sleduje svoje vlastní zájmy, především pak geopolitického charakteru za účelem udržení ruského vlivu v regionu. O napasování ruského prezidenta do role „ odvážného záchrance“ v očích domácích občanů a ruské propagandě nemluvě.
Autor článku: Petr Šrámek